|
milda34
Host
|
 |
« : Listopad 06, 2014, 02:05:21 pm » |
|
Zdravim, tohle mi prislo dneska mailem. Proto preposilam pro vsechny zajemce o praci u Amazonu:
Svědectví z německého Amazonu. Vydírání, vyhrožování, sledování zaměstnanců na toaletách,
soukromí detektivové, pedometry, po půl roce vyhoření a nový nábor!
Bývalá zaměstnankyně logistického centra Amazonu v německém Grabenu v Bavorsku přináší exkluzivně pro náš portál AE News šokující svědectví zpoza české západní hranice o práci pro tuto americkou firmu. Níže uvedený text je revidovaný pouze ve smyslu gramatických úprav, stylistiky a je doplněn o ilustrační obrázky. Redakce AE News požádala společnost Amazon o vyjádření, nicméně zatím jsme nedostali odezvu, tudíž uvádíme text bez protinázoru a bez konfrontace. Pokud se společnost Amazon k níže uvedenému svědectví vyjádří, otiskneme zde reakci dodatečně.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vážená redakce AE News, obracím se na vás s žádostí o uveřejnění mého svědectví o pracovních podmínkách v německém skladu Amazonu v Grabenu, což je na jihu Německa (pozn. redakce: v Bavorsku). Chci, aby se všichni dozvěděli o tom, jaké podmínky panují v těchto skladech a aby všichni, kdo v Česku sní o práci pro tento americký podnik, dobře zvážili, co si vlastně přejí. Já sama jsem z mého naivního přesvědčení vyléčena a doufám, že moje svědectví otisknete bez cenzury.
Práce kouzel zbavená
Jmenuji se Marcela (pozn. redakce: příjmení na žádost pisatelky neuveřejňujeme) a provdala jsem se do Německa v roce 2009. V Česku jsem vystudovala obchodní akademii a na ročním Au Pair pobytu v Německu jsem se potkala s přítelem, kterého jsem si o rok později vzala. Pracovala jsem nejdříve v manželovo firmě jako sekretářka, ale protože manželovi se v podnikání moc nedařilo, bylo potřeba zajistit další příjem odjinud. V polovině roku 2012 jsem dostala nabídku na práci obchodní operátorky v logistickém skladu Amazonu v Grabenu, který byl v té době čerstvě otevřený. Bylo mi řečeno, že nejde o práci skladnice, že nebudu muset zvedat břemena a ani nebudu mít hmotnou odpovědnost, protože skladnici jsem dělat nechtěla, tam je velká zodpovědnost, že když nastane manko, máte průser. Tady mi ale tvrdili, že jde o práci v obchodu na úrovni „shippingu“, což je jejich název pro balení a odesílání objednávek v rámci obchodu.
Práci zajišťovala a verbovala nás agentura z Frankfurtu. Už tady byl první náznak problému. Zatímco na stránkách Amazonu se tenkrát psalo, že nástupní platy v Grabenu začínají na 8,50 EURech za hodinu (hrubého), nevěděli jsme, že jde o agenturní práci a že mzda 8,50 EUR jde nejprve agentuře, ale zaměstnanec začíná u agentury na 5,95 EUR, a navíc pořád hrubého. Na pohovoru nám řekli, že firma Amazon vyplácí bonusy za splněné úkoly, ovšem to se ukázalo později jako slib něčeho, na co dokáže dosáhnout jen Superman. Nikdo nám také neřekl, že práce pro Amazon funguje na principu Kurzarbeit, tedy německým státem sponzorované a dotované práce, která nespočívá v podpoře pracovníka, ale pouze jeho pracovního místa. K tomu se dostanu později. Dnes už vím, že jsem byla hloupá, ale chybami se člověk učí a tohle je lekce i pro ostatní.
Nastoupila jsem poprvé do práce v Grabenu v září 2012. Šéf směny si nás vyzvedl na parkovišti od pracovníka agentury a podepsal mu nějaké papíry. Poté nás odvedl do zasedací místnosti v patře nad samotnými sklady, která sloužila ke školení a pustil nám video o bezpečnosti práce, o pravidlech, o bezpečnosti provozu. Poté následovala přednáška o práci se čtečkou čárových kódů a o postupu vybavení objednávky. Nakonec přišla na řadu formalita, podpis papíru a že prý jde o doklad, že jsme vše pochopili z přednášky. Samotný dokument byl ale problém. Byl to papír o vzdání se práva na soud a vzdání se práva na žalování společnosti Amazon kdekoliv na světě, nejen u německých, ale i u amerických soudů. Jak jsem se později dozvěděla, dávají to podepisovat kvůli případným žalobám ohledně vykořisťování u soudů v USA. Z toho má prý Amazon strach. To jsem měla poznat hned potom, proč ten podpis potřebují.
První den jako léčba šokem
V ten den nás nastupovalo deset nových pracovníků a šli jsme ze školení přímo na sklad vyfasovat oblečení. Dostali jsme každý skříňku na kódový zámek. Zvolené kódy jsme ale museli nadiktovat bezpečákovi na papír. V podepsaném dokumentu, o kterém jsem psala nahoře, jsme museli vyjádřit souhlas s tím, že ochranka má právo otevírat skříňky a kontrolovat jejich obsah v průběhu směny (asi kvůli tomu, jestli nekrademe). Oči mi šly v sloup, tohle by v Česku snad ani neprošlo podle zákonů. Ale to byl jen začátek. Ve skupině jsme byly jenom dvě holky, jinak všechno kluci. Jak jsem poznala potom, tohle je práce hlavně pro vysportované chlapy, ne pro holky.
Než jsme šli ze šatny, rozdal nám šéf takové malé krabičky. Pedometry. Měli jsme povinnost je stále nosit u sebe. K čemu přesně ta věc slouží, to jsem netušila, ale dozvěděla jsem se to až později na vlastní kůži. Směna začala tak, že jsem dostala skener a do něj mi „natekla“ data z počítače s objednávkami. Ze začátku je to snadná práce na hlavu, ale nohy čeká peklo. Celé to funguje tak, že vám do skeneru natečou 2 až 3 objednávky, ale ve většině případů jde o různé zboží v různých koutech skladu. A to jsou sklady obrovské, hangáry vlastně, protože by se do nich vešlo i několik letadel. Musíte získat přehled a odhad o tom, jestli ty věci unesete v ruce anebo jestli je třeba vzít košík do ruky anebo vozík na kolečkách nebo dokonce paleťák. Musíte si naplánovat, kam půjdete nejdříve, protože se hraje o vteřiny celé „skupiny“.
Červené flastry, kam se podíváš
Na vybavení objednávky totiž máte vyhrazený operační slot, to je časová rezerva na to, do kdy musíte objednávku vybavit. Pokud to nestihnete, jdete do červeného flastru (to jsou trestné minuty, penalizace). Zjistila jsem hned na začátku, že se musí běhat. Jenže to jsem si dala. Šéf směny mě seřval, že běhání je zakázáno kvůli nebezpečí úrazu. Ale jak to mám stihnout, do prdele? Vylítla jsem na něj a pán se leknul. Jsem holka od rány, když mě něco naštve. Říkám mu, že mám 2 minuty a 50 sekund na celou objednávku a když půjdu normální chůzí, na konec skladu, kde ta věc je uskladněna podle údaje na skeneru, nedojdu tam dříve jak za 3 minuty. „Musíš chodit rychle! Ale ne běhat!“, on na to. Aha. To jsem netušila. Takže už chápu, proč je rychlá chůze olympijskou disciplínou. Jde o to chodit rychle, ale neběhat. Moje pánve dostanou zabrat. A taky dostaly. První den jsem zpracovala 114 objednávek, z toho 82 jich bylo v červeném flastru, tedy po limitu. Jsem neschopná kráva, pomyslela jsem si.
Za celý den jsem nic nejedla, ani jsem nebyla na záchodě. Na to zbývá totiž čas, jenom když si naženete objednávky do plusu v rámci skupiny. To vám vysvětlím. V každém okamžiku je na skladě třeba 150 živých objednávek („LIVE 150″ svítí na monitorech) v jedné chvíli a běží čas, kdy máte (vaše skupina) během 4 minut těch 150 objednávek vyřídit, protože to číslo neustále narůstá každou vteřinu, jak proudí nové objednávky. Když si někdo ze skupiny pracovníků chce odskočit, někdo musí vzít jeho skener a vyřídit to za něj. Jinak je průser.
Zaměstnance na záchodě nic neochrání před šéfem
Na záchodě to obvykle jako ženská nestihnu dříve jak za pět minut a když se vrátím, už je na skladě manažer s asistentem a začíná křik. V centrále totiž zaznamenají, že jeden pedometr (ten můj) se přestal pohybovat. To může znamenat 3 věci. Buď jste se zranili a ležíte na místě (rovná se průser), nebo se flákáte a nepracujete (rovná se největší průser), anebo jste na záchodě nebo na svačině či obědě (rovná se nepříjemnost pro Amazon vyplývající z norem a zákona, ale to znamená taky průser). Pokud se tedy můj pedometr nehýbá na jejich sledovacím monitoru v kanclu nahoře u nich a „flow status“ na monitorech je zelený a nejsou tam červené flastry, tak je to ještě v pohodě. Jakmile vám ale naskakují flastry a pedometr se nehýbá, dojde k tomu, k čemu došlo v mém případě. Na dámské záchody vtrhne manažer a začne se na vás dobývat do kabinky. „Co tam děláš? Dělej! Dělej! Máš 22 objednávek v červených flastrech!“
„Co si to dovolujete? Tady jsou dámské záchody! Vypadněte!“, rozčílila jsem se. Ale on křičel dál. Ani jsem mu nerozuměla, až natolik dobrou němčinu dodnes nemám, abych rozuměla tomu jeho bavorskému a v koncovkách typicky přižvejklému přízvuku, který opravdu nemám v oblibě. Nedomluvila jsem se totiž s ostatními, aby za mne vzali objednávky. Potom jsem se dozvěděla, že kvůli mně musel na rampě čekat kamion, který čekal na těch 22 krabic s objednávkami, aby je odvezl. Dostala jsem pokutu 100 EUR a výstrahu.
Večer mi volala agentura. Myslela jsem, že mám padáka. Ale ne. Volali kvůli něčemu jinému. Že prý ráno mám přijít do práce o hodinu dříve. Abych prý napracovala červené flastry. Ale však ty objednávky se stihly nakonec odeslat, namítla jsem. Proč bych něco napracovávala? Dozvěděla jsem se, že prý na tom nezáleží, každá objednávka, která „spadne“ do červeného flastru, se musí napracovat stejným počtem minut, který byl pro objednávku původně vyhrazen. Hlava mi to nebrala. Přece, když se objednávka stihne fakticky i prakticky a firmě nevznikne škoda, proč bych něco měla napracovávat? Operátorka agentury mi řekla, že tedy v pořádku, moji pracovní pozici nahradí jiným zaměstnancem. No počkejte, to nemůžete! Ale jak jsem potom pochopila, to oni můžou, díky Kurzarbeit smlouvě se mnou. Máte totiž smlouvu ne na svoje jméno ale na pozici!
Kdo pracuje dvakrát za jedny peníze, pracuje pro Amazon!
Nakonec jsem to tedy napracovala, co už budu rozmýšlet, řekla jsem si. Na záchod jsem chodila potom už vždycky jenom při přestávce na oběd, raději jsem dopoledne nic nepila. Po měsíci začaly problémy s kyčlemi. Rychlá chůze celou směnu a strach z toho, aby člověk neutíkal a zároveň stíhal všechno, mě dovedla k doktorovi. Lékař doporučil odpočinek a dostala jsem neschopenku na dva týdny a rehabilitace. Agentuře to nevadilo. Dali tam za mne jiného člověka. Dostala jsem ale pouze poloviční nemocenskou. Kvůli tomu, že jsem neměla pracovní smlouvu na sebe ale na pracovní pozici v rámci Kurzarbeit. Nemocenská se vyplácí jen jedna (na pozici, ne na člověka!), ale když na jedné pozici pracují dvě osoby (já a ten člověk, kterého tam poslali místo mne), tak se nemocenská dělí napůl. Že je to na hlavu? To je, ale podle zákona to je v pořádku. Kdybych chtěla plnou nemocenskou, musela bych ji čerpat ze zdravotního připojištění pro pracovníky v Kurzarbeit systému.
Pravidelně naše skupina měla každý týden červené flastry, protože okolo Vánoc 2012 náš sklad v Grabenu totálně nestíhal. Z počítače skákalo do skeneru náraz i 20 objednávek a každá s dobou vybavení pod minutu. Ani Superman by to nestíhal. Červených flastrů byl plný displej. Nedalo se to stíhat. Šéf přišel před koncem směny a pouze sdělil: „Zítra přijďte do práce o 5 hodin dříve“, musíte nadělat flastry z dneška. Nestíhalo se ani druhý den, ani třetí, ani pátý, takže opět nadělávaní, furt a furt. Pár dnů před Vánoci dalo 8 lidí z naší skupiny výpověď. Já jsem nadělávala červené flastry z prosince ještě v únoru následující rok. Placeno jsem měla vždy jen 8 hodin, ostatní byla práce zdarma a nadělávaní těch červených flastrů.
Ve skladu zpočátku dělali Němci z východu země (přesídlenci z NDR), ale postupně agentura zaměstnávala více a více Turků a Poláků, to kvůli tomu, jak práce pro Amazon se mezi „echt“ Němci v okolí začala proflákávat a zajídat. Pochopila jsem na jaře 2013, proč si můžou dovolit v Amazonu takhle jednat s lidma v Německu a dávat jim schválně úkoly tak, aby se nedaly stihnout a spadly do červeného flastru v systému: protože tento systém umožňuje požadovat po lidech, aby pracovali zdarma. A to je, pokud se nemýlím, vykořisťování.
V Evropě se americké firmy chovají jinak než doma v USA
Můj manžel začal věc řešit i s právníkem, ale podpisem s Amazonem jsem se vzdala práva na soudní projednání. Chyba. Jenže bez toho podpisu by mne ani nezaměstnali tenkrát. Uzavřený kruh. Kamarádka, která pracovala v Amazonu v USA a od níž jsem právě ten tip na práci v Grabenu dostala, mi vyprávěla, že tam tohle jednání by vůbec neprošlo. I tam jsou limity, ale mnohem delší na vybavení objednávky a červené flastry tam slouží jen jako indikátory pro upravení limitu vybavení, že když je hodně červených flastrů, tak manažer směny nastaví vyšší limit na zpracování objednávek a pozastaví odjezdy kamionů o pár minut, žádné sankce za nestíhaní nejsou, nic se nenapracovává, žádná práce zadarmo. V Německu se ale Amazon chová k lidem hůř než v rozvojových zemích. Že si to Němci nechají líbit?
Kamery na záchodech jsou samozřejmostí, nejsou tedy přímo v kabinkách, ale jsou před nimi. Pedometry jsou největší zlo podle mně. Když už mne bolely nohy a padala jsem na hubu, ze zoufalství jsem vzala pedometr do ruky a mávala s ním ze strany na stranu, schovaná mezi regály, abych si trošku odpočinula, protože nohy mi otékaly. Připadala jsem si jako v koncentráku. Co tady proboha dělám? Stojí mi to za to? Tyhle myšlenky mi pořád lezly do hlavy. Nejhorší bylo vydírání ze strany šéfa směny, že komu se práce nelíbí, že jeho místo agentura obsadí jiným „perspektivním“ personálem. Vtipálek. Perspektivní personál? To myslel ty Turky s průměrem 60% červených flastrů na směnu?
Čas od času nás zastavil na skladu detektiv směny a požádal nás, abychom kapsy obrátili naruby a taky u kalhot. To bylo čas od času. Většinou na nás detektiv vyběhnul, když jsme udělali nějaký pohyb na kamerách směrem ke kapsám, třeba jsem potřebovala se vysmrkat a sáhla jsem do kapsičky u kalhot pro kapesník. Ty pohyby byly naučené, takže jsem si nechávala kapesníčky potom už na balícím stole, kam byla namířena kamera, takže jsem nemusela rukama zajíždět ke kalhotám a Velký bratr nahoře v kanclu viděl, že beru do ruky kapesníky (tedy svoje kapesníky) a ne nějaké drahé zboží, do kterého se chci vysmrkat.
Zaměstnanec Amazonu má životnost 6 až 10 měsíců
V březnu 2013 už jsem byla úplně hotová. Vyhoření. Tak nějak se tomu říká. V noci se mi zdálo o pedometru, o krabicích, že utíkám mezi regály a čím rychleji utíkám, tím rychleji se konec regálu ode mne vzdaluje. Koncem měsíce jsem dala výpověď. Dodnes mám problémy s kyčlemi. Následek práce. Nemůžu to vykázat jako nemoc z povolání, přičemž mám na to posudek od lékaře. Ale podepsala jsem ten papír Amazonu, takže je nemůžu žalovat. Dnes už to můžu říct: Tohle je práce pro lidi, kteří jsou ochotni anebo donuceni pracovat za jakýchkoliv podmínek a na úkor svého zdraví.
Milan
|
